Stres v našem fyzickém těle vzniká na základě našich myšlenek a emocí. Souvisí s pocitem nesvobody, který si způsobím sám nebo mi ho zrcadlí jiní. Každý den jsme vystaveni větším či menším formám stresu a učíme se ho zvládat. Učíme se být mu odolní. Učíme se, aby nás ovládal co nejméně. A ne vždy se nám to daří. Častokrát vítězí, ale přitom by stačila jen malá změna úhlu pohledu.

Spirituálně pracující člověk - pracovník světla se vystavuje stresu i na své duchovní cestě. A to zase jen svým přičiněním. Často je to právě člověk na začátku své duchovní cesty. Má pocit, že něco "musí" dělat.

Slovo "muset", ať už pochází z jakékoli pohnutky, vždy vytváří stres. Nikdy však nic nemusíme. Vše by mělo vyplývat z naší svobodné volby. I duchovní práce, kterou vykonávám.

Člověk, který se seznámí s možnostmi, jež nabízí duchovní svět, začne přemýšlet nad tím, jak okamžitě pomoci sobě, co všechno má zpracovat, co ještě nemá zpracované, zabývá se hledáním všemožných příčin svých problémů, řadou různorodých technik, čte desítky knih a čím dál více u něj sílí pocit, že "musí" něco dělat. A pak se rozčiluje nebo propadá beznaději, že jeho výsledky nejsou vidět. Přitom ona kouzelná síla veškerého duchovního tvoření je právě a pouze v technice vnitřního klidu. A ve vnitřním klidu není žádné "musím".

I při čtení této věty některé napadne: "Tak to se musím naučit být ve svém vnitřním středu." ... ale ani to není cíl. Když k jakékoli práci budu přistupovat tak, že musím, automaticky vytvářím stres a nikdy nedosáhnu výsledku, který si přeji. Můj úmysl totiž není čistý. Je zanesen určitým druhem ega, které mě žene vpřed.

A tak si prosím uvědomme, že ani v duchovním světě nic "nemusíme". Že je vše věcí naší svobodné volby a našeho vnitřního pocitu. Následujme svůj vnitřní hlas srdce a ono "musím" zmizí z naší duchovní cesty. Odměnou nám pak bude rychlejší rozvoj našeho vědomí a větší uvolněnost ve fyzickém těle. Naše světlo svou září vnitřní vyrovnanosti inspiruje jiné.